Srpen 2008

Přátelství

9. srpna 2008 v 13:57 | Blázínek |  Moje literatura
Eržika bydlela se svou rodinou v karavanu a toulali se po lesích a pastvinách. Všichni se měli navzájem rádi a nikdo si nestěžoval. Byli spokojení s tím málem, co měli. Rodiče se starali o domácí zvířata a Eržika s mladšími sourozenci chodila do města, kde hrála na svou mandolínu, bratři zplna hrdla zpívali a sestry kolem nich tančili a cinkali na tamburíny. Večer se spokojení vraceli domů se skromným výdělkem, který svým představením získali. Život v jejich rodině byl klidný, pohodový a veselý.
Jeden den vyšla Eržika se sourozenci jako obvykle do města, jenže netušili, že dnes má městem projíždět kníže, který cikány v oblibě nemá. Přišli na tržnici a divili se čistotě ulic a všeobecného pořádku. Našli volné místo a Eržika zabrnkala na mandolínu. Záhy poté bylo slyšet dusot kopyt a Eržika se zvědavě zaposlouchala. Pak vjel do bran knížecí průvod. Stráž v plné zbroji obklopovala vznešeného knížete, který se nesl na nádherném bělouši s jiskřivou srstí. Jeho sedlo bylo prošívané zlatem a stříbrem a posázeno perlami a drahokamy. Sám kníže byl oděn v nejdražším sametu a jeho boty byly z krokodýlí kůže. Eržice se zatajil dech. Otevřela ústa a zeptala se: "Chtěl by vznešený kníže, abych mu zahrála na mandolínu?" Těm, kteří měli Eržiku rádi, se zatajil dech. Kníže na ni upřel pohrdavý pohled a odpověděl: "Jak se ty, špinavá cikánka, opovažuješ na mne jen pohlédnout, natož promluvit? Chyťte ji, a ty mrňata taky!" rozkázal. Nato se proti ní rozběhla stráž, ale ona byla rychlejší. Mrštně popadla vak a mandolínu a než by ji kdo stačil chytit, zmizela. Všichni překvapením ztuhli. Toho využili Eržičini bratři a sestry k útěku. Než se kdo vzpamatoval, nebylo ve městě po cikánech ani památky
Eržika nevěděla, co si počít. Domů za rodiči se bála a jinde to neznala. Zoufale se posadila na zem u brány města. Pak si vzpomněla, že ji nejspíš ještě stále pronásledují stráže a znovu se vydala na cestu. Šla dlouho, až se dostala k řece. Posadila se, osvěžila se několika doušky vody, omyla obličej a zchladila bolavé nohy. Rozhlédla se, jestli ji stále nepronásledují stráže. Nikoho neviděla, zato si všimla džbánu, který tam nejspíš někdo zapomněl. Natáhla se pro něj, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Byl celkem vysoký, spíše štíhlý než baňatý. Byl velmi dobře vypálený, nebyla v něm ani skulinka. Nabrala do něj vodu: Kdoví, kdy potká další řeku či jezírko. Otvor šikovně zacpala oblázkem, nádobu schovala do vaku. Opět se rozhlédla. "Tady bych se asi velmi těžko uživila," řekla si a vydala se na další cestu.
Po mnoha hodinách se dostala k lesu. Začal ji zmáhat hlad a tak trhala všemožné plody a bylinky. Když byla mladá, naučila ji babička rozeznávat spoustu lesních, lučních i polních bylin. Proto se nebála, že by ji některá mohla otrávit. Když se dost nasytila, začala trhat do zásoby, až byl její vak napěchovaný k prasknutí. Sama se divila, kolik jedlých a léčivých rostlin v tom lese rostlo. Pak se vydala dál. Ten les byl plný urostlých a silných stromů. Eržika našla na zemi krásnou tuhou větev. Chtěla ji použít jako hůl, protože neměla ani ponětí, jakou dálku musí ujít, než se dostane někam, kde by mohla spokojeně žít. Šla ještě několik hodin, ale její únava byla příliš velká. Útočiště našla ve skryté jeskyni. Uložila se ke spánku.
Teprve ráno jí došlo, že se dostala k úpatí hor. Viděla nekonečné vrchy, jejichž vrcholy se skrývaly v mracích. Povzdechla si, občerstvila se svými zásobami a statečně se vydala dál.
Pak dny jejího života ubíhaly jednotvárně. Stále putovala, někdy nabrala vodu z potůčku, jindy uviděla keřík s bobulemi, které posbírala. Nic zvláštního ji nepotkalo. Až po měsíci chůze se dostala na druhou stranu hor. Byla tam krásná zelená louka. Eržika šťastně sbírala jahody, maliny a další plody. Byla si jistá, že už brzy narazí na nějaké město nebo vesnici, případně na chatu nebo kočovníky, ke kterým také dřív patřila. Když si odpočala, najedla se a napila, opět se vydala na cestu.
Jenže její očekávání se nesplnilo. Šla mnoho dní, ale po lidech ani stopa. Byla tolik unavená a nešťastná, že si ani nevšimla, že louky přešly v poušť. Kráčela pod rozpáleným sluncem jako tělo bez duše, už necítila nohy. Ve džbánu jí zoufale ubývala voda a po oázách jakoby se země slehla. Únava ji zmohla natolik, že když se chtěla trochu napít, vypadl jí džbán z ruky a ona usnula. Ve spánku k ní přišel velký silný lev s hustou hřívou. Zvědavě se rozhlížel, až si jí všiml. Přišel až k ní a zvědavě ji očichával. Po nějaké době usoudil, že ten člověk není lovec a nebude mu chtít ublížit. Lehl si vedle svého objevu a čekal, až se vzbudí.
Eržika se vzbudila a podívala se na lva, o kterém předtím neměla ani potuchy. Příšerně se lekla, chtěla potichu zacouvat, ale na něco narazila. Bylo to mrtvé tělo jedovatého pouštního hada. Okamžitě jí došlo, že jí ten lev musel zachránit život, ale vůbec jí nebylo jasné, proč to dělal. Lev se také vzbudil, potřásl hlavou a odběhl. Za chvíli se vrátil s kusem masa a podal ho vyděšené dívce. Ta na něj chvíli zmateně koukala, pak našla rozpálený plochý kámen a maso na něm upekla. Spravedlivě se o něj rozdělila. Pak trochu ostýchavě zajela prsty do krásné lesklé hřívy. Lev blaženě zamhouřil oči a Eržika ho hladila. Bylo jí jeho chování divné, ale nezdálo se, že by jí chtěl lev ublížit. A najednou se spřátelili. Nikdo z nich nevěděl jak nebo proč se to stalo, ale už se od sebe neodloučili.
Po této události ubíhala Eržičina cesta mnohem rychleji a veseleji. Její přítel ji chránil a lovil různá zvířata. Za to chtěl jen občas polaskat a spravedlivý podíl z kořisti. Dívka zase hledala zdroje vody, pekla maso a sbírala některé bylinky, když na nějakou jednou za čas narazili. Tak šli stále dál, až se začala poušť měnit v polopoušť, pak už v louky a lesy. A po tom dlouhém putování najednou Eržika uslyšela lidské hlasy. Šla tím směrem, až uviděla cirkus. Byla velmi ráda, že se konečně po tak dlouhé době setká s lidmi. Taky ji napadlo, že by mohla se svým přítelem v tom cirkuse vystupovat. Rychle ho tedy našla a vydala se ke stanům. Lev se zdráhal, ale nechtěl svou přítelkyni opustit. Většina vystupujících v cirkuse se lva polekala, ale ten, kdo v něm měl hlavní slovo, se nad tím zvláštním přítelem podivil. Rozhodl se, že dívce a jejímu mazlíčkovi dá šanci.
Eržika ho nezklamala. Opravdu se snažila a lev ji ve všem poslechl. Cirkus se pak stal oblíbeným a lev byl jeho největší atrakcí. Mladá cikánka byla nakonec velmi ráda, že byla vyhnána od své rodiny a na poušti našla svého silného a nebojácného přítele.

Jak to chodí na Slovácku

9. srpna 2008 v 13:51 | Blázínek |  Moje literatura
Ve vesničce Jasovice stojí stoletý dub. Pod ním sedí strýc Fana Maďůr a pozoruje děti jak se honí na stráni. Je to čtyřicátník silnější postavy v obnošené kostkované košili a bílých zašlých kalhotách. Přes sebe má přehozenou upatlanou řeznickou zástěru a na hlavě zamaštěnou rádiovku. tváří se spokojeně, ale k úplné spokojenosti mu chybí jeho oblíbená fajfka nacpaná tabákem. Prohrabává kapsy, nalézá všechno možné, jen tu fajfku ne. "Toš kurňa, kam sem tu zatracenů faju mohl zašantročit?" povídá si pro sebe. Opět ji usilovně hledá po kapsách, ale nemůže ji najít. Najednou se plácne do čela: "Já su take jarin! Šak sem ju nechal ležat na stole v hospodě." Namáhavě se zvedá a kráčí směrem k hostinci. Jakmile do něj vejde, rozhlíží se po fajfce, ale neleží na žádném ze stolů. Přijde k hospodskému a ptá se: "Juro, neviděls tu nekde ležat moju faju? Včera sem ju tu zapomněl." "Ne, prošmejdil sem tu každý kůt a náhodů ste tu nic nenechali, aj když ste byli nametení až haňba mluviť." "Aha... toš nevíš, kdo odcházal po mě?" "Ale jo, Jara Bednář." "Ten tu moju parádní faju určitě zebral! Toš to mu nedaruju! A já mu zeberu ten čagan, co sa s ním furt tolik chválí." pomyslel si Fana. Odešel domů a okamžitě začal kout pomstu.
Jarda Bednář sedí na lavici ve svém domě, spokojeně popíjí víno a je dobře naložený. Je to obtloustlý chlapík s šedivějícími vlasy částečně schovanými pod hnědou rádiovkou. Na sobě má vytahanou bílou košili s vykasanými rukávy a široké zelené kalhoty, které z něj nespadnou je díky kšandám. Najednou si vzpomene, že by měl jít na procházku se svou novou holí a pochlubit se s ní i před starostou. Dopije skleničku a začne se po holi shánět, ale nikde ji nemůže najít. "Šak sem si ten čagan strkal henkaj do skříně. Kam mohl zapadnůť?" bručí si pod vousy. Najednou ho něco napadne: "Ti chlapi mě ho všecí tak záviděli, to mě ju určitě někerý z nich zebral! A beztak v hospodě!" povídá rozčileně a ráznými kroky jde k hospodě. Cestou potká Fanu. Tváří se nějak rozčileně. "Zdar Fanošu!" křikne na něj, ale on se ani neotočí. "Co mu je?" přemýšlí Jarda. Ale dumání ho nikdy příliš nebavilo, tak nad tím pokrčil rameny a znovu se vydal k hospodě.
Zatím si to Fana šine k chalupě strýce Jardy a přemýšlí, jak to nejlíp zaonačit, aby mu tu parádní hůl sebral. Najednou ho vidí, jak si to rázuje kolem bez čaganu a pomyslí si: "Toš teďkom ho rychlo zeberu a on si ani nevšimne, že sem u ňho byl." Rychlím krokem přechází k chalupě, vchází dovnitř a rozhlíží se, kam by si tu hůl mohl schovat. Nakoukne do almary, pod stůl, do spíže, ale všude je jen spousta harampádí. Najednou si všimne veliké malované dubové truchli. Otevře ji a vidí spoustu svátečního šatstva. "Toš Jarine, kam si ten čagan strkáš?!" zamručí si pro sebe a hledá dál. Dívá se pod lavici, do všech koutů, dokonce i do kamen, odkud vyleze začerněný jako čert, jenže čagan nikde nevidí. Poslední místo, kam se ještě nepodíval, je za kamny. Přejde k peci a rozhlíží se po holi, ale vidí jen spoustu prachu a sazí. Už chce odejít, když úplně vzadu zahlédne odlesk kovové špičky toho nového čaganu. "Dobře sis to schoval Jaro, ale mě nic neujde." pomyslí si, sahá po holi a vytahuje ji. Rychle ji ukrývá pod zástěru, umývá si černý obličej a spěšným krokem odchází. Najednou se zarazí, přejde ke stolu a vyhledává v kapse kousek ušmudlaného papírku a kratičkou tužtičku. Posadí se ke stolu a píše: AŽ MNĚ VRÁTÍŠ MOJE, VRÁTÍM TI JÁ TVOJE! F. Spokojeně se zašklebí a nechává lístek na stole. Pak s pocitem zadostiučinění vychází z chalupy a klidným krokem jde domů.
Zatím je Jarda v hospodě a vyptává se každého, jestli neviděl, jak mu někdo krade hůl. Od nikoho se nic nedozvídá, jen hospodský odvětí: "No jasně, tvoja stará ti ju ukradla, když si pro tebe semky došla." "Aha, no a kdovíkam ho zašantročila. Toš díky Juro a daj ně jedno pivko." povídá lenivě a podá hospodskému dvacetikorunu. Ten mu natočí plný půllitr a začnou si povídat znovu. "Ty hele, nevíš co sa stalo Fanovi Maďůrovi? Jak sem šel semky, toš sem ho viděl a on se na mňa ani neohlídnul." "Ále, vykládal cosik že mu nekdo zebral faju nebo co. A vyptával sa po tobě." "Po mně? Proč po mně?" "Co já vim. Asi si myslí, žes mu tu faju zebral ty nebo něco takého." Jarda zamyšleně a upíjel piva. Když ho měl celé v sobě, poděkoval hospodskému a pomalým krokem odešel domů.
Mezitím přišel Fana domů, vytáhl bohatě zdobenou hůl a zálibně si ji prohlížel. Pak si uvědomil, že ji právě ukradl a začal se shánět po vhodném bezpečném úkrytu. Napadlo ho, že by ji mohl schovat za kamna, stejně jako Jarda, ale rychle to zavrhl. Vyzkoušel mnoho úkrytů, od almary, přes zimní kabát a vysoké holínky až po komín, ale žádný se mu nezdál dost bezpečný. Pak si vzpomněl na starý nepoužívaný seník plný haraburdí a rozhodl se ukrýt čagan tam. Vešel do polorozpadlé stodoly a díval se do hromady krámů po co nejbezpečnějším úkrytu. Úplně vespod uviděl starou zrezivělou rouru. Povytáhl její konec, strčil tam hůl a opět ji zaházel ostatní veteší.
Jarda se loudal domů. Byl krásný slunečný den a on se rád nechal hladit slunečními paprsky po tváři. Když se dostal do chalupy, okamžitě se začal shánět po ženě: "Blážo, kde seš?" "Co tu hulákáš, blázne. Co chceš?" "Kams mně strčila čagan?" "Hen do kůta ke kamnom." "Tam neni." "Podiv sa pořádně, mosí tam byt." "Říkám ti že neni. Nejsem slepoň." Z chodby se ozvaly kroky a do místnosti vstoupila celkem štíhlá žena středně vysoké postavy s přísným výrazem ve tváři. "Co meleš? Sama sem ho tam včera strkala, toš tam snaď je ne?" "Sa podiv sama." odvětil a ustoupil. Když ani Blažena nic neviděla, povídá mu trochu zmateně: "Tak to asi zapadl za kamna." a s těmi slovy se tam také podívala. "Ne ani tam není." povídá zaraženě a přemýšlí, kam ho mohla dát. Rozhlíží se při tom po místnosti a všimne si něčeho na stole. "Neříkala sem ti, abys ty nedopalky vyhazoval." řekla otráveně a šla to vyhodit sama. "Ty, pocem. To je nejaký vzkaz, asi pro tebe." "Co je tam napsané?" "Až mně vrátíš moje, vrátím ti já tvoje. F." "Co f?" "No F. a tečka. To bude něčí monogram." "Jo, ale čí?" "Jak to mám kruci písek vědět?!" rozkřikla se Bláža a odešla. "Nějaký F. To je super vodítko, když je v Jasovicách kdovíkolik F. Ale počkat, šak Jura říkal, že sa po mně sháňal Fana Maďůr, protože sem mu prý ukrad faju. Toš za ním pudu, vysvětlím mu to, on mně vrátí čagan a bude to v pohodě." rozhodl se a rázným krokem vykročil k Maďůrovím.
Když k nim přišel, vešel bez zaklepání a Fana se na něj zamračil. "Ani klepat to neumí, hajtra zlodějská." "Toš Fanošu, snaď si fakt nemyslíš, že sem ti tu faju zebral." "A kdo jiný? A vůbec, máš ju tu? Bez faje není čagan, hezky z ruky do ruky." "Fano ale toto už neni sranda. Já sem ti žádnů faju nezebral co bych s ňů dělal? Toš mně vrať čagan a zase kamoši, jo." "Bez faje si tahni aj do řiti ty hňupe." "Apríl je až zitra. Vrať mně čagan a budem kamoši." "Vrať mně faju, vrátím ti čagan a budem kamoši." "To si fakt tak zabedněný nebo to enom děláš? Já tu tvoju blbů faju nemám, toš mi dej čagan, protože já ti nemám co vracat!" "Dones faju, dostaneš čagan. To je jednoduché jak facka, takže až to pochopíš, toš dojdi, ale aj s fajou." "Co tu vyřváváte? Kdo to má poslůchat? Dyť zboříte barák." Byla to Fanova žena Marie. "Ale to nic, Maři, my si to vyřídíme sami." "Vy se hádáte o nejaků faju nebo co sem to slyšela?" "Jo, tady tvůj manžel si myslí, že sem mu zebral tu jeho parádní faju a zebral mně čagan." "Fanošu co blbneš? Šak sem ti ju strkala hen do stolu." Fana rychle přešel ke stolu, otevřel zásuvku a uviděl svoji vyřezávanou fajfku. Hezkou chvíli stál jako opařený. Když vzpamatoval, otočil se k Jardovi a řekl: "Ehm, promiň. Měl sem se po ní... no nejdřív sem měl pořádně prokramařit svoje věci. Toš počky, já ti donesu ten čagan." vykoktal a odkvačil do staré stodoly.

Případ sněděného uzenáče

9. srpna 2008 v 13:42 | Blázínek |  Moje literatura
Adam si v sobotu přispal a vzbudil se až pozdě dopoledne. Ještě se mu nechtělo vstávat, pohodlně se uvelebil pod přikrývkou a pustil televizi. "Tsss, pořady pro mrňata." Zasyčel otráveně a radši se pokoušel přečíst alespoň stranu -z knihy, kterou měl mít přečtenou už minulý týden. Najednou ho z ospalosti vytrhla lákavá vůně linoucí se otevřenými dveřmi do jeho pokoje. Adamovi hromově zakručelo v žaludku. Běžel dolů jako stádo splašených koní, proletěl chodbou a už už byl v kuchyni, když zakopl o spícího psa Rendyho, kterého předtím neviděl, a zřítil se na podlahu. Bolestně vydechl a pomalu vstal. Třel si naraženou ruku a vstoupil do kuchyně. Při pohledu na dva čerstvé a lákavé uzenáče na bolest okamžitě zapomněl. Ovládlo ho pokušení lahůdky sníst. Už se chystal na dobroty vrhnout, když si všiml cedulky ležící vedle nich. Poznal maminčino písmo: "Šla jsem nakupovat. Ne abys snědl ty uzenáče, jsou pro strýčka!" Adam posmutněl a znovu se ohlédl na ryby. Ale co to? Jedna z nich zmizela! Rychle se rozhlédl, ale stačil postřehnout špičku ocasu bílé kočky Micky. "Potvora mlsná." uleví si a chystá se najít jinou snídani v ledničce. Než ale stačí udělat jediný pohyb, zadrží ho maminčin hlas: "Ahoj, už jsi… No Adame!" Adam se zděšeně ohlédne. To snad ne! Byl tolik zaujatý zlodějkou, že si matčina neslyšného návratu ani nevšiml. "Ty snad neumíš číst? Kolik ti je? Pět? Měla jsem za to, že už minimálně o deset let víc!" peskuje maminka nepravého viníka dál. "Ale mami, to jsem ne…" "Nepřerušuj mě! Ještě se to pokoušej svést na chudáky Rendyho nebo Micinku! Za trest jsi týden bez televize, bez té svojí příšerné empétrojky a každý den si budeš v pokoji uklízet! A jestli tam najdu jediné smítko, tak si mě nepřej!" Adam chtěl ještě zaprotestovat, ale matka ho propíchla tak přísným pohledem, že pusu radši zavřel a sklíčeně se odšoural do pokoje. Smutně se rozhlédl po své ložnici. Někdo by si mohl myslet, že tam vybuchla bomba, protože takovou spoušť bylo schopno udělat jen velmi málo lidí. Celý pokoj byl tvořen prakticky třemi vyvýšenými místy, kterými byly postel, stůl a skříň. Celý zbytek se ztrácel v nepřehledné změti knih, učebnic, oblečení a několika dalších věcí. Adam si znovu povzdechl a dal se do úklidu. Všechno oblečení poskládal a uložil, učebnice zaujaly místo v zásuvkách u stolu a knihy v knihovně. Potom přišel na řadu prach. Vyzbrojen luxem a prachovkou ho Adam hravě zmohl. Pak se ještě pokochal výsledkem své píle. "No, samochvála sice smrdí, ale jsem borec." povídá sám sobě potěšeně. Najednou si vzpomněl na druhou část trestu a dobrá nálada ho rázem přešla. "Pitomá kočka! Co mám asi celý týden dělat, nejsem nějaký šprt, abych pořád jenom četl." zanadává a padne na postel.
Mezitím myla maminka nádobí. Stále se na Adama zlobila, ale její vztek už trochu vyprchal. Pak se zloděj znovu objevil na scéně. Bílá kočka dostala chuť na druhou rybu. Zapomněla na opatrnost a hrnula se rovnou k pochoutce. Maminka si jí nemohla nevšimnout. "Proboha, Micko! Máš rozum? Víš, co by ti ty ryby mohly udělat?!" vykřikla zděšeně. Její křik byl slyšet až do Adamova pokoje. Ten rychle seběhl dolů, aby zjistil, co se to děje. Když uviděl kočku a vyděšenou maminku, bylo mu jasné, že byl konečně pravý provinilec prozrazen. Maminka si ho ani nevšimla, popadla kočku a zmizela venku. Bylo slyšet vrčení motoru a auto se rozjelo k veterináři. Ten Micce naštěstí hravě a rychle pomohl a mamince spadl obrovský kámen ze srdce. Vrátila se spokojeně domů, dala kočce mléko a odešla za Adamem do pokoje. "Adámku?" začala vlídně. "Adame, už vím, že tu rybu snědla Micka. Chci se ti omluvit. Špatně jsem tě odhadla. Ale to, co jsi provedl Micince, si zaslouží ještě prodloužení trestu o další týden!" rozhořčí se. "Cože? Co jsem jí provedl?" "Proč jsi na ni nedal pozor? Kdybych nezjistila, že tu rybu snědla, mohla by být zítra mrtvá!" "Ale… ale… ale já jsem nevěděl, že jí to může něco udělat, myslel jsem, že to zvířata poznají!" "Tak si to alespoň budeš pro příště líp pamatovat!" ukončí matka rozhořčeně rozhovor a odejde za svými mazlíčky. Adam si zoufal. Jak má vydržet dva týdny bez svých obvyklých zdrojů zábavy? Proklínal všechno na světě, až z toho vzteku usnul. Mezitím jeho mamka dole přemýšlela, jestli není dvojnásobný trest přece jen příliš tvrdý. "No, možná, že si to přece jen nezaslouží, ale alespoň se to nebude opakovat. Doufám." Řekla si pro sebe a spokojeně hladila šťastnou Micku za ušima.








S club 7 - Natural

8. srpna 2008 v 11:25